Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Rok se s rokem sešel a VLADIMIR 518 se vrátil na náplavku řeky Radbuzy. Minulý rok mu tu podklady pouštěl Sifon z WWW a výsledek byl minimalističtější a o poznání industriálnější, než kdykoliv jindy, nyní má za zády Mika Trafika. Tato skálopevná jistota ale neznamenala, že set by byl stejný jako kdykoliv předtím, kdy jsem VLADIMIRA za poslední rok, dva viděl. Krom toho, že přibyly nové skladby, jako například „VICE“, jsou oprášeny i některé starší pecky, které jsem už v setu dlouho neslyšel.
Stoprocentně zůstává genius loci místa pod mostem, kde se ukládají plzeňští bezdomovci. Sem už poněkolikáté vtrhnul Big Boss gang a pár stovek jeho fanoušků. Najdete tu ale i původní obyvatele podmostní rezidence. Jeden z nich křepčí v první řadě se salámem v ruce, VLADIMIR to vtipně, ale bez zbytečného trefování komentuje. Mnohem ostřejší je v komentářích věnovaných vzrůstu xenofobie ve společnosti, které uvozuje otázkou, kdo z přítomných viděl poslední klip PSH „Fuck Off“. Odpovědí je téměř stoprocentní les rukou. Je celkem zřejmé, že témata textů, která v minulosti tu a tam probleskla ve věcech jako „V Čechách je všeho fajn“ nebo „Tak to mám rád“, se začínají čím dál tím víc prosazovat a VLADIMIR i PSH se budou stále více vyjadřovat k sociálním nebo politickým tématům.
Pro mě velmi vítaným kořením setu jsou pecky, které dává VLADIMIR nasucho bez podkladů. Dnes přesvědčil o tom, že se tak dá vystřelit třeba kultovní feat s Hufo Toxxxem „Meleme meleme kávu“. Přídavkem je skladba, která zazněla na počátku, tedy „Já to říkal“. Po ní už se stojí fronta na selfíčka s oběma hlavními aktéry večera, až je mi VLADIMIRA trochu líto, že se nemůže po koncertu vypařit někam do klidu. Volně parafrázováno z posledního textu PSH „čím jsem starší, tím jsem tvrdší“, já dodávám i lepší. Koncerty mají vždy náboj, charisma a jen stěží bych na domácí scéně hledal figuru, které čtyřicítka klepe na dveře a dokáže na prknech před stovkama teens diktovat takovým způsobem.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.